Kulturní památky

Zámek Nižbor

Mimořádnou úlohu v ochraně  přemyslovského knížectví a později královské moci měl původně hrad Křivoklát, který stál přímo v centru panovnické državy, obecně nazývané přemyslovský lovecký hvozd. V následujících stoletích jeho úlohu  doplnila řada dalších hradů a hrádků, mezi něž také patřil Nižbor. Hrad byl postaven v polovině 13. století na ostrohu nad soutokem řeky Berounky a Habrového potoka. Jeho stavebníkem byl zřejmě král Přemysl Otakar II.

Kolem roku 1265 hrad již sloužil jako správní centrum celého Podbrdského kraje namísto nevyhovujícího tetínského hradiště. Na pořádek ve svěřené oblasti dohlížel purkrabí. Král do Nižbora přenesl i důležitý úřad popravce, který se staral o stíhání zločinců a jejich následné potrestání. Ve 14. století byl tento úřad přenesen na nedaleký hrad Žebrák.

První název hradu byl  Miesenburg, česky “Hrad nad Mží”., jak se tehdy řeka Berounka jmenovala.  Název prošel různými změnami a v roce 1785 se již objevuje jako Nyžbor. Vzhledem ke své pozici na skále nad řekou a díky mohutnému opevnění byl sice velmi dobře chráněn, přesto ho v roce 1425 dobila husitská vojska.

Nižbor zůstal až do roku 1601 královským majetkem, ale jak bylo v té době zvykem  panovník jej zastavoval šlechticům, vůči kterým měl nějaké finanční závazky.  Majitelé se měnili, objekt postupně přestavovali na pohodlnější zámek a nakonec jej po bitvě na Bílé Hoře  získal i s přilehlým panstvím rod Valdštejnů, který zámek upravil na honosnou barokní rezidenci. Přestavby se dočkala i stará zámecká kaple sv. Kateřiny, která byla v r. 1724 nově zasvěcena  Povýšení sv. Kříže.   Dalším majitelem zámku se stal rod  Fürstenbergů (dcera Jana Josefa z Valdštejna, který zámek držel, byla provdána do rodu Fűrstenbergů). Po její smrti veškerý majetek připadl jejímu synovi Karlu Egonovi I. Ten roku 1736 převedl celé Nižborsko  pod správu Rakovnického kraje, která trvala téměř do poloviny dvacátého století.  Díky schválené pozemkové reformě byli Fűrstenbergové  ve dvacátých letech minulého století  nuceni  postoupit státu většinu svého majetku, do kterého spadalo i nižborské panství. Za socialistické éry zámek značně zpustl a ocitl se v havarijním stavu. V roce 1996 zámek zakoupila obec do svého vlastnictví  a postupně se snaží o jeho záchranu. Zámek je nemovitou kulturní památkou. V roce 2006 byl pod zámkem umístěn a vysvěcen nový dřevěný kříž. Z tohoto místa se nabízí jedinečný výhled na obec i Berounku.

Keltové na Hradišti,  oppidum a  duhovky       

 Vrch Hradiště (380m n.m.) a nedaleká obec Stradonice jsou v archeologickém světě pojmem. Kolem r. 500 př. n.l. tuto oblast výrazně poznamenalo keltské osídlení.  Keltové jsou vůbec prvními pojmenovanými obyvateli české kotliny; přišli z oblastí západní Evropy a žili zde zhruba pět století (doba laténská). Začali stavět první  sídlištní centra (oppida), byli zručnými řemeslníky, vyráběli keramiku či bronzové předměty. Vynikali i v obchodu a razili první zlaté mince, tzv. duhovky – ty dostaly jméno podle toho, že je lidé většinou nacházeli  vyplavené po dešti, kdy se ve slunci leskly. Pověra hovoří dokonce o tom, že kde se duha dotkne země, tam bude nalezen zlatý poklad: „kde stojí roh od nebeské duhy, tu spadá z nebe zlatá mísa s penězi“.

Rozsáhlé keltské oppidum na dnešním Hradišti se podle mnoha badatelů  stalo pravděpodobně hlavním obchodním a výrobním centrem tehdejší střední Evropy. Nálezy dokazují vysokou civilizační úroveň a manuální zručnost  zdejších obyvatel. A právě „duhovkám“ vděčíme za to, že bylo zdejší oppidum vůbec objeveno: po první velké hospodářské krizi v roce 1873 ztratila řada lidí práci; živili se často tím, že na Hradišti vykopávali staré zvířecí kosti a prodávali je na výrobu spodia  (kostního uhlí), používaného v cukrovarech. Mezi kopáči byl i Liborin Lebr, který zde 2. srpna 1877 nalezl  poklad, čítající asi 200ks zlatých mincí. Nález odstartoval “zlatokopeckou horečku“, během níž hledači pokladů doslova překopali celé území bývalého oppida; denně zde prý kopalo až 300 lidí. Své zabrané úseky v noci hlídali i s pomocí loveckých pušek. Na Hradiště směřovali nejen zájemci o starožitnosti z Čech, Vídně či Německa, ale vlakem prý přijížděli i zvědaví výletníci z Prahy. Kromě ojedinělých mincí však již nikdo žádný poklad nenašel. Větší pozornost začaly budit hojné nálezy bronzových předmětů či střepů hliněných nádob – mnoho z nich je dnes součástí  sbírek významných evropských muzeí. Éra Keltů u nás končí zhruba na přelomu  letopočtu expanzí germánů: kmen Markomanů oppidum vypálil a rozvinutou keltskou civilizaci na dlouhou dobu  nahradili lidé na vývojově nepoměrně nižší úrovni.

Kudy na oppidum?

Nejpohodlnější cesta vede od hřbitova ve Stradonicích, odkud vás informační tabule dovedou až na samotný vrchol, označený dřevěným křížem. Tento kříž je nazýván „Prachový“ a váže se k němu pověst o uhlíři Františku Prachovi, který si tu postavil chalupu a hledal zlatý poklad. Byl však potrestán duchem křivoklátských lesů, strašným Dymou, který mu chalupu zapálil - zbyl po ní pouze dřevěný kříž, jehož svislý kůl se neustále propadá do země.